Kanonizační proces

Církev měla vždy v úctě svaté a již od prvních staletí zachovávala jejich památku tím, že předkládala věřícím příklady svatosti v následování Krista. V prvních staletích, které byly poznamenány pronásledováním křesťanů v Římské říši, neexistovala ještě nějaká formální kanonizace, prohlášení za svatého. V podstatě dostačovala mučednická smrt pro Krista. Tím dotyčný dosvědčil věrnost Kristu. Počátečním okamžikem kultu takovéhoto mučedníka byl jeho pohřeb, kde se u jeho hrobu sešlo společenství věřících spolu s biskupem, který se stal úředním svědkem kultu zemřelého mučedníka.

Změněná politická situace po Milánském ediktu (313) se logicky promítla i do života církve, což se projevilo také v kanonizační oblasti. Ubývající počet mučedníků a na druhé straně narůstající počet křesťanů ne vždy nejdůslednějších v životě podle evangelia způsobil, že se začala věnovat pozornost i životům těch zemřelých, kteří sice pro Krista nezemřeli mučednickou smrtí, ale jejich život byl mimořádným svědectvím věrnosti Kristu v různých životních situacích, v nichž dokázali prokázat mimořádnou úroveň ctností. Jejich život byl vyznáním víry a lásky k Božskému mistru. Těmto zemřelým ne-mučedníkům, kteří se těšili úctě a pověsti svatosti se začalo říkat vyznavači.

Zprvu se objevila kanonizace aklamací lidu, kdy dotyčný vyznavač byl fakticky kanonizován projevením veřejného kultu ze strany společenství věřících, ale již v 2. polovině 4. století se začíná dávat kanonizacím určitý řád. Objevují se biskupské kanonizace, u nichž hrál důležitou roli dekret biskupa potvrzující kult. Významným aktem bylo liturgické přenesení ostatků světce, zpravidla do nějakého kostela.

V průběhu staletí se tento proces procházel postupným vývojem, což je bezesporu projevem péče církve o co nejdůslednější prozkoumání života a ctností kandidáta svatořečení. Tak se např. potvrzování kultu stalo od 10. století výsadou papežů či od 12. století byl zakázán veřejný kult před kanonizací. K největšímu propracování kanonizačního procesu došlo za papežů Urbana VIII. (1631 a 1634) a Benedikta XIV. (1743), z jimiž zavedeného procesu vychází i současná právní úprava. Pro ni jsou stěžejné zejména apoštolská konstituce Jana Pavla II. Divinus perfectionis magister (1983), na ni navazující Normae servandae in inquisitionibus ab Episcopis faciendis in causis Sanctorum vydané Kongregací pro záležitosti svatých (1983) a především instrukce téže kongregace Sanctorum Mater (2007) upřesňující postup při diecézní fázi šetření. Dvou úprav, byť spíše marginálních, došel kanonizační proces i za pontifikátu papeže Františka – normy pro správu financí pro beatifikační a kanonizační proces a normy pro práci lékařských znalců (obojí v roce 2016).

Dnešní kanonizační proces tedy probíhá vesměs podle norem stanovených Janem Pavlem II. a Benediktem XVI. Ty rozdělují kauzy na nové (začít je možno 5-30 let od smrti kandidáta) a historické (neexistují již očití svědkové). Samo kanonizační řízení probíhá ve dvou základních fázích: diecézní (vedené zpravidla pod autoritou biskupa, v jehož diecézi kandidát zemřel) a římské (vedené Kongregací pro svatořečení). Většina shromažďování důkazů probíhá v diecézní fázi šetření. Po jejím ukončení se posílají do Říma k posouzení v druhé fázi. Samotný diecézní proces je dnes rozdělen do dvou na sobě nezávislých šetření: 1. šetření o životě a heroických ctnostech (příp. o mučednictví) kandidáta svatořečení a 2. šetření o zázraku na jeho přímluvu.

Proces začíná z podnětu žadatele svatořečení. Tento požádá diecézního biskupa o zahájení procesu a rovněž ustanoví svého zástupce v procesu, který se nazývá postulátor. Ten prověří, zda existuje mezi lidem pověst o svatosti daného kandidáta a začne shromažďovat dostupné materiály. Dále vyhotoví listinu svědků, kteří by měli být vyslechnuti. V celém procesu vystupuje jako zástupce žádající strany a tedy shromažďuje vše, co je potřebné k posouzení svatosti dané osoby. Rovněž objasňuje pochybnosti vznesené předsedajícím procesu. Tím je oficiálně diecézní biskup, v praxi však za tímto účelem biskup ustanovuje biskupského delegáta, který jako vyšetřující soudce vede diecézní proces, hodnotí důkazy, provádí výslechy svědků apod. Než však biskup přijme žádost o otevření procesu, požádá o souhlas Apoštolského stolce a o vyjádření biskupské konference ohledně vhodnosti tohoto procesu a přínosu pro místní církev. Dále ustanoví dva tajné teologické censory, kteří na sobě nezávisle prozkoumají všechna tištěná díla kandidáta a potvrdí, že se v nich nenachází nic proti víře a mravům. Dále ustanoví biskup komisi alespoň 3 odborníků z oboru historie a archivnictví, aby prozkoumali a shromáždili všechny dostupné prameny a materiály, které se kandidáta týkají. Ti pak sepíší společnou zprávu o výsledku svého bádání, kterou spolu s materiály předají biskupovi.

Teprve poté biskup uspořádá 1. zasedání, na kterém jmenuje tribunál: biskupského delegáta, promotora spravedlnosti, postulátora a notáře. Biskupský delegát s promotorem vyslechnou členy historické komise k upřesnění nejasných otázek, svědky navržené postulátorem, jakož i další vhodné svědky. Nesmějí vynechat ani ty, o nichž soudí, že by měli výhrady vůči osobě a svatořečení daného kandidáta. Po shromáždění veškerého materiálu se celý spis přeloží do jednoho z jazyků, kterým komunikuje Kongregace pro svatořečení a při posledním slavnostním zasedání se spis zapečetí a odešle do Říma, kde po jeho prozkoumání případně po doplňujícím dokazování může na podnět zmíněné kongregace vydat papež dekret potvrzující heroické ctnosti a život ve svatosti daného kandidáta.

Souběžně s tím jsou lidé vybízeni k modlitbám na přímluvu daného kandidáta svatořečení (např. prosba o zázračné uzdravení). Ohlášení těchto případů zasílají postulátorovi kauzy. Pokud usoudí, že se jedná o případ, který by splňoval požadavek zázraku, požádá po předběžném prozkoumání biskupa místa, kde mělo k zázraku dojít o ustanovení tribunálu a otevření šetření o zázraku. V něm musí krom biskupského delegáta, promotora spravedlnosti, postulátora a notáře figurovat znalci z oboru, jehož se domnělý zázrak týká (např. lékaři musí prohlédnout uzdraveného a prostudovat dokumentaci, aby potvrdili, že a) zdravotní stav byl beznadějný a b) dotyčný je pro medicínu nevysvětlitelným způsobem uzdraven). V případě, že se jedná o mučedníka, může papež požadavek zázraku na přímluvu prominout.

Proces blahořečení kardinála Berana byl zahájen již v roce 1998. Prvním postulátorem procesu byl prof. Jaroslav Polc a biskupským delegátem ThDr. Jiří Svoboda, JC.D. Po smrti prof. Polce na jeho místo nastoupil prof. Jan Matějka. Od roku 2014, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil Dr. Svoboda, byl jmenován nový biskupský delegát a v roce následujícím i postulátor Dr. Andrea Ambrosi, který by měl být účasten i následné římské fáze. Diecézní fáze tedy zabrala nestandardních téměř 20 let, což způsobily různé faktory jako úmrtí původního postulátora, zdravotní potíže a výměna biskupského delegáta či změna pravidel řízení procesu v jeho průběhu (v Sanctorum Mater zavedená povinnost historické komise i pro nové kauzy).

V současné době se diecézní šetření o životě a ctnostech chýlí ke konci a v příštím roce (2017) by mělo být uzavřeno a odesláno do Říma k prozkoumání. Nezbývá než doufat, že shromážděné podklady budou shledány jako dostatečně přesvědčivé pro uznání hrdinských ctností toho „nekrvavého mučedníka“, jehož životní osudy zhmotňují a věrně dokládají bolestné dějiny českého národa ve 20. století. Je však zapotřebí obracet se na něj ve svých modlitbách s prosbou o pomoc, aby případný zázrak na jeho přímluvu otevřel cestu k jeho blahořečení.

 

 

biskupský delegát kanonizačního procesu kardinála Berana P. Bartoloměj Čačík, O. Praem.

P. PaedDr. JCLic. Mgr. Bartoloměj Čačík, O. Praem.
biskupský delegát kanonizačního procesu kard. Berana
Královská kanonie premonstrátů na Strahově